A-Z
A
Americký pony
Úvodem...
Ačkoliv jsou američtí koně proslulí rozmanitostí svého zabarvení, přece jen i zde existují pouhá tři plemena vyznačující se skvrnitým zabarvením. Jsou to appaloosa, coloradský rancherský kůň a americký pony. Appaloosa pravděpodobně ovlivnila Colorado Rangera a určitě hrála významnou roli při vzniku amerického ponyho...
Původ a historie:
Americký pony je oficiálně uznán jako americké plemeno a má vlastní plemennou knihu i registr. Podobně jako rančerský kůň je i on výsledkem úsilí jednoho člověka, Leslieho Boomhowera z Mason City v Iowě. Jeho snahou bylo vytvořit jezdeckého ponyho s dokonalou stavbou těla a zajímavým zbarvením, který be byl vhodný pro děti pro všechny druhy jezdeckých aktivit, ať už po západním, nebo anglickém způsobu. Navíc si Boomhower přál, aby se jeho odchov nepochybně amerického původu stal protiváhou obvyklých dovozů z Anglie. V roce 1956 založil Klub amerických ponyů. Hřebec-zakladatel plemene, Black Hand, se narodil v roce 1954 jako výsledek křížení shetlandského hřebečka a klisny plemene appaloosa. Později byli přikříženi arabi a quarteři.
Popis a charakteristika:
Standard označuje vzhled tohoto ponyho jako miniaturního křížence quartera a araba se zbarvením appaloosy a s některými zvláštními rysy. Po původní shetlandské krvi se uchovalo jen málo stop. Za 15 let už bylo v registru 12 500 jedinců a nárůst stále pokračuje. Dnešní ponyové měří mezi 117 a 137 cm. Před úplnou registrací jsou všichni pečlivě posuzováni, zda splňují veškeré nároky plemenného standardu. Důraz se klade na hmotu, ušlechtilost a stylovou, přímou a vyváženou pohybobou akci, vyznačující se též výrazným podsazením zadních končetin pod tělo. Hlava je hezká a výrazná, s malýma, zahrocenýma ušima. Drobně tečkovaná kůže na chřípí je znak zděděný po appaloose. Krátké, dobře stavěné nohy mají skutečně proporce ponyho, ostatně jako celé souměrné tělo. Kopyta jsou zdravá, korektní.
Využití a sport:
Americký pony se znamenitě hodí pro mladé, různě tělesně postižené jezdce, ale
i pro ostatní děti. Je to jezdecký pony pro včechny jezdecké aktivity.
Aegidienbergský mimochodník
Původ a historie:
Tento mimochodník byl vyšlechtěn v hřebčíně Aegidienberb u Kolína nad Rýnem v Německu. Konečný produkt mu obsahovat 5/8 krevního podílu islandských koní a 3/8 krevního podílu peruánských koní. Cílem je spojit dobrý charakter a přizpůsobivost islandských koní s větším rámcem a jezditelností koní paso.
Popis a charakteristika:
Výsledkem této chovatelské činnosti je rád se pohybující výkonný kůň s podobnou robustností jako island a s příjemnou povahou. Výška se pohybuje mezi 140 a 150 cm a povoleny jsou všechny barvy včetně strakatosti (viz. obrázek dole). Je to silnější menší kůň spíše typu většího islandského koně s ušlechtilou hlavou a bohatou hřívou.
Využití:
V Německu je to oblíbený kůň pro volný čas.
Albino
Název plemene:
Albino, American Cream and White
Původ a historie:
Od nepaměti se v chovu občas objevovali albíni. Protože však jde o recesivní znak spojený se sníženou životností, chovali se vždy jen jako vzácnost bez dalšího využití. V USA se začali chovat od počátku 20. století. Zakladatelem chovu byl hřebec Old King, narozer roku 1908, patrně kříženec araba a morgana. Roku 1937 byl založen AAHC (Am. Albino Horse Club).
Popis a charakteristika:
Přes velkou snahu se dosud nepodařilo ustálit typ tak, aby mohl být uznán jako plemeno, proto se jedná zatím jen o typ. Kůň může být libovolně velký a libovolného původu, přednost mají jezdečtí koně. Kůži musí mít růžovou, srst čistě bílou, oči růžové, bledě modré, v krajním případě tmavohnědé. Kopyta mají být světlá, skvrny jsou nežádoucí. Nesnáší sluneční záření.
Využití:
Využití je omezené díky snížené odolnosti.
Organizace:
International American Albino Assn. Route 1, Box 20 Naper, NE 68755 U.S.AB
Baškirský kůň
Zdroje informací:
- Časopis Jezdectví 2/2002 str. 58-59 - Helena Kholová
- Obrazová encyklopedie koní - Elwyn Hertley Edwards
- Velká kniha o koních - Elwyn Hartley Edwards
Úvodem...
Baškirský kůň je jedním ze stepních a horských plemen severní Eurasie. Podobá se kazašskému koni a jeho podtypům adajevskému a džebemu i sibiřskému burjatskému koni. Všichni tito koně nejen přežívají, ale přímo vzkvétají v mimořádně drsných podnebních podmínkách. Stejně jako v dobách, kdy ještě nebyli zkroceni, žijí po celý rok ve stádě na pastvinách. Tito koně zřejmě patří k těm, kteří zdomácněli nejdřívě a jejichž domovinou je původní oblast, kde žili divocí koně. Sahá do černomořských a kaspických stepí na jihu po obou stranách Uralu daleko na sever...
Vysvětlení názvu:
Baškirové, sami se nazívající Baškort, jsou příslušníci kypčacké skupiny turkických altajských kmenů. Jejich jazyk, baškirština, je blízký tatarštině. Jsou smíšeného původu, původně kočovníci, od 17. století přecházeli k zemědělství. Jejich domov se rozkládá na jihozápadním úpatí Uralu podél řek Ufa a Bělaja. Baškirie leží tedy v oblasti, kde je odedávna rozvinutý chov stepních a horských koní. Baškirský kůň je blízký různým typům koní kazašských, kustanairských a uralských a žije na půdě, kde se ještě před stopadesáti lety proháněli divocí tarpani a kertakové.
Původ a historie:
Baškirský kůň je nepochybně přirozené plemeno, které vzniklo přímo v Baškirii, patrně dřívě, než se vytvořil stejnojmenný národ. Nepochybně je potomkem stepních tarpanů, kteří byli v této oblasti zkroceni nejméně před pěti tisíciletími. Po celou tu dobu se chovali v polovolném chovu, to znamená, že žili ve stádech jako koně divocí a se svými pány se stěhovali na nové pastviny, v létě do hor, na zimu do nížin. Na členitém území Baškirie se vytvořily dva typy, menší horský a robustnější stepní. Tyto původní typy koní příležitostně, ale ne plánovitě ovlivňovala plemena ze sousedních oblastí, avšak původní charakter se udržel prakticky beze změn až do dnešních dob a vzhled se změnil jen málo.
Baškirové žili na území, kde se neustále střetávaly různé kultury asijské a evropské, ale v 19. století se dostali do převládajícího vlivu Ruska. Rusové ocenili kvality baškirských koní a začali podněcovat jejich cílevědomý chov a šlechtění. Zakládali chovatelská střediska (první vznikla kolem roku 1845) a snažili se všestranně zvyšovat produktivitu těchto koní. Brzy se modernější metody chovu ujaly i mezi usedlými Baškiry a baškirský kůň se stal jedním z nejoblíbenějších plemen užitkových koní. Začal se používat v zemědělství v zápřeži, pod sedlem i k lehčím polním pracím, uplatnil se v obchodě jako soumar a dokonce začal sloužit jako kůň poštovní, a to nejen v oblasti původního rozšíření, ale v evropském Rusku, na Sibiři a nakonec i na ruské Aljašce. To proto, že baškir obstojí i v hlubokém sněhu, za sněhových bouří a v mrazu pod 40°C.
Popis a charakteristika:
Baškir je silný, robustní koník s poměrně mohutnou hlavou, svalnatým krkem, plochým kohoutkem a zavalitým tělem. Má krátké, ale silné a zdravé nohy s kopyty, která nepotřebují kování, má velmi hustou hřívu i ocas a na zimu mu narůstá kadeřavá podsada. To vše s mimořádnou vitalitou, skromností a odolností činí z baškira užitkové plemeno bez konkurence. Navíc má baškir obvykle vlídnou a klidnou povahu a je dostatečně inteligentní pro všestranný výcvik. Jeho vytrvalost je úžasná, trojka baškirů urazí za den 140 km, a to ve sněhu a bez krmení. Proto se baškir podílel na vzniku některých jiných plemen a naopak, přikřížením rychlejších koní se získávají vynikající a vytrvalí jezdečtí koně.
Horský baškir je vysoký asi 135 cm a dlouhý 138 cm, obvod hrudníku má asi 164 cm a přední holeň 17,8 cm. Stepní baškir je v průměru o 3 cm vyšší a ostatní rozměry jsou rovněž odpovídajícím způsobem větší. U tohoto typu je výraznější rozdíl mezi klisnou a hřebcem. Baškirové jsou obvykle ryzáci, někdy s tmavší, ale ne černou hřívou. Také kopyta jsou poměrně světlá, nikdy ne černá. Poměrně vzácně se objevují plaváci nebo dokonce bělouši. Typickým znakem baškira je zkadeřená hříva a ocas, krátký rous na patkách a srst s podsadou. Horský typ má podsadu i v létě, i když méně bohatou, stepní jen v zimě. Kvalita srsti je taková, že z ní lze vyrábět plst, pokrývky i látky. Navíc srst baškirů údajně snášejí i lidé trpící alergií na koně. Kostra baškirů bývá velmi kvalitní, žebra velmi dobře klenutá, kohoutek nízký a plochý, hřbet široký, pevný a plece strmá. V původním chovu se objevovala sblížená hlezna a příliš strmé spenky. V poslední době se však podařilo všechny tyto vady včetně příliš masitého krku a těžké hlavy odstranit, takže moderní baškir vypadá velmi pěkně.
Povaha:
Vzhledem k tomu, že se baškir chová nejen pro výkon, maso, srst a kůži, ale také pro mléko, věnovali chovatelé odedávna pozornost povaze svých koní. Klisny baškirů se klidně nechávají dojit, snášejí i dočasné oddělení od hříbat a hřebci nebývají agresívní. Koně jsou snášenliví, ve stádě jen zřídka dochází k tvrdým šarvátkám, což je jinak u stepních koní běžné. Při tom ovšem baškir není ani měkký, ani bázlivý, je to kůň odvážný a odolný, mimořádně vytrvalý a všestranný.
Využití:
Kůň je v Baškirii ještě dnes nejdůležitější výrobní prostředek i zdroj surovin. Snese srovnání i se sobem v tundře, pro své chovatele je skutečně nepostradatelný. Proto se dosud chovají velká stáda těchto koní, ani ne tak pro výkon (ten už mnohde nahradily stroje), ale pro mléko. Klisna baškira produkuje totiž úžasné množství kvalitního mléka, které bylo v kočovnické společnosti vždy mimořádně důležité pro výrobu kumysu. Tento kvašený nápoj má i podle moderních znalců potravin větší význam výživný i léčebný než proslulý jogurt z kravského mléka. Doba laktace je u baškirské klisny neobyčejně dlouhá, sedm až osm měsíců (u našich klisen to bývá zpravidla 6 měsíců) a produkce mléka dosahuje celkem 1500 až 2700 litrů. Jedna klisna tedy dává kolem 10 l denně - a při tom ještě bohatě uživí své hříbě. Její celková denní produkce totiž může dosáhnout až 40 l. Kromě kumysu se z mléka ještě vyrábí mnoho jiných potravin.
Americký baškir:
Baškirský kůň se nerozšířil pouze ve Starém světě. Chová se také v USA pod jménem Bashkir curly
a v severozápadních státech USA žije kole 1 100 registrovaných baškirských koní.
Američtí hipologové se vší vážností tvrdí, že se originální baškirové objevili ve stádech
mustangů počátkem 19. století a že jsou potomci koní, kteří přešli do Ameriky ze Sibiře po pevninském
mostě v místě Berningova průlivu. To samozřejmě není možné, protože baškirové se dostali na východ
od Uralu teprve v druhé polovině 19. století, kdežto pevninský most Beringia zmizel nejpozději před
12 000 lety, tedy dávno před tím, než byl zkrocen první kůň. Je však pravděpodobné, že se baškir
dostal z Ruska do osad na Aljašce jako osvědčený otužilec a tady se ho ujali indiáni (podle nejasných
zpráv chovaly některé kanadské kmeny koně podobného typu kolem roku 1800). Americký baškir se ovšem
od původního plemene dost liší, uchoval si sice zkadeřenou podsadu, ale jinak je to spíše kůň
vyšší, robustnější a stavbou spíše podobný quarterovi. Však také slouží jako kůň honácký a je
oblíben i pro westernové ježdění.
Batacký pony
Zdroje informací:
- Obrazová encyklopedie koní - Elwyn Hartley Edwards
Vysvětlení názvu:
Batak pochází ze střední Sumatry a má jméno po zdejším kmeni Bataků. Tito lidé jsou na koních stejně závislí jako obyvatelé Timoru, ostrova na východ od Sumby. Jeden z nejlepších znalců této oblasti, William Marsden (Historie Sumatry, 1966), udává, že Batakové považují koňské maso za "nejznamenitější masitou lahůdku" a pro tyto účely krmí koně jadrným krmivem a mimořádně o ně pečují.
Skutečně se kdysi stávalo, že batacký sázkař, který prohrál víc, než byl s to zaplatit, byl prodán do otroctví. Někdy byl ale věřitel velkomyslný a dovolil mu splatit dluh porážením koní pro veřejné oslavy. Jistý znalec, Rakušan Edwin Loeb (Sumatra, její historie a lidé, 1935), popisuje obětování koně u batackého kmene Toba. Loeb pozoroval a do detailu popsal tento obřad blízký indickým formám oběti. Tobové mají trojici bohů, jimž koně obětují. Každý klan dává tři svaté koně, z nichž každý je zasvěcen jednomu bohu. Koně "jsou nedotknutelní a nezcizitelní", mohou se pást a toulat, kudy chtějí. Když svatý kůň zestárne, je obětován a sněden a na jeho místo nastoupí kůň mladý.
Původ a historie:
Batackého ponyho chovají v hřebčínech ostrova Sumatry od doby vlády holandských kolonistů. Zdědil mnoho znaků po arabských hřebcích, které Holanďané dovezli k zušlechtění indonéských plemen. Vybrané klisny se poslílaly k hřebcům do hřebčínů na Sumatře a mladá chovná zvířata se pak rozptýlila do chovů na jiné ostrovy, aby tam přispěla k zušlechtění místních stád. Batak je ušlechtilý, výkonný kůň s nepatrnými stopami mongolských vlivů, které zdědil po indonéských předcích, zatímco jiní místní koně jsou zřetelně monglolského rázu.
Batacký pony se také někdy označuje jako Deli pony, podle přístavu, ze kterého se velký počet těchto koní vyvážel do Singapuru. Jiní ponyové, pravděpodobně batackého původu, žijí na severní Sumatře. Nazývají se gayoe a jsou typem mnohem těžší než batačtí pony. Nemají arabské rysy a ztratili batakovu rychlost i temperament. V původním typu se jich už mnoho neuchovalo a patrně co nejdřívě splynou s lehčími, pohyblivějšími bataky.
Popis a charakteristika:
Batacký pony je pěkný, statný pony s některými rysy araba a dobrou tělesnou stavbou, v kohoutku měří do 132 cm, někteří jsou menší. U bataka existuje pestrá paleta barev, žádná nemá přednost. Hlava je pěkně modelovaná s rovným profilem, krk je slabý a krátký. Přesto koník vypadá ušlechtile. Kříž je nápadně vysoký, kůň je tedy viditelně přestavěný. Záď je výrazně srázná, kratší. Vazba v bedrech je volná. Nohy jsou málo kostnaté, klouby suché. Hlezna jsou nasazena vysoko na dlouhých holeních, bérce jsou málo osvalené. Žíně ohonu a hřívy jsou spíše jemné, než hrubé a jsou řídké. Ocas je dobře nasazen a přy pohybu jej kůň pěkně nese.
Povaha:
Pony má pověst učenlivého zvířete dobrého charakteru, i když je ohnivý a energický. Jako všechna indonéská plemena je i batak velmi skromný a nevyžaduje velkou péči.
Využití:
Batacký pony je dnes pracovním koněm, na kterém se zpravidla jezdí. Protože představuje jádro
indonéského chovu koní, má také významnou úlohu při zušlechťování primitivnějších plemen na jiných ostrovech.
Belgický chladnokrevník
Zdroje informací:
- Časopis Jezdectví 3/2002 str. 64-65 - Helena Kholová
- Velká kniha o koních - Elwyn Hartley Edwards
Úvodem...
Belgický chladnokrevník je jedním z nejvlivnějších a dnes také nejslavnějších evropských těžkých plemen. Ve středověku byl znám pod jménem flanderský kůň a hrál významnou roli při vývoji chladnokrevných plemen jako clydesdala, shirského koně, suffolka a také našich chladnokrevníků. Pravděpodobně také posloužil o století dříve při zvětšování formátu předchůdců irského tažného koně...
Název plemene:
Race de traib belgique
Vysvětlení názvu:
Označení belgický chladnokrevník je poměrně nové. V 19. století začali takto belgičtí chovatelé označovat prošlechtěné jedince starobylých plemen, především brabanta, a začali mu říkat race de traib belgique - belgický pracovní kůň. Označení se vžilo kolem roku 1850 a o dvě desetiletí později se ustálily tři hlavní krevní linie.
Původ a historie:
Belgický chladnokrevník má starobylé kořeny, považuje se za přímého potomka západního lesního koně. Tato zvířata dobře znali i Římané a sám Caesar se o jejich kvalitě zmínil ve svých zápiscích o válce galské. Původně měla každá z belgických provincíí vlastní typ těžkého koně - Brabant, Flandry a další. Spřízněný je také původní arden a na základě brabanta později vychovaný holandský chladnokrevník. Ve středověku prožívali chladnokrevníci z území dnešní Belgie velký rozkvět, jako rytířští a váleční koně se dostávali do okolních zemí a značně ovlivnili většinu starých chladnokrevných plemen Evropy. V 19. století se do chovu dostávali importovaní koně angličtí, ale belgičtí chovatelé svébytnost plemene uhájili. Rozdílné místní typy zušlechtili a vyrovnali, takže v druhé polovině minulého století již existoval blegický kůň dnešního typu, proslulý neobyčejnou silou a kvalitou nohou.
Objektivně vzato, nemá belgický chladnokrevník žádnou dlouhou historii. Plemenná kniha vznikla teprve v roce 1886. Jeho kořeny sahají sice do starověku, ale to vše se týkalo jiných, dnes již málo známých nebo dokonce vymizelých plemen. Belgik je v podstatě moderní plemeno, vyšlechtěné na základě starých, osvědčených a výkonných koní. V linii Gros de la Dendre byli mohutní hnědáci po hřebci Orange I., v linii Gris du Hainaut bělouši, plaváci, ryzáci nebo červení bělouši po hřebci Bayardovi a třetí dostala jméno Colosses de la Mahaique a je po hnědákovi Jeanu II. Ta patří k největším belgikům. Belgický kůň se v II. polovině 19. století vyvážel téměř do všech evropských zemí a vydatně přispěl k rozvoji evropských chladnokrevníků. V té době totiž belgičtí koně sklízeli úspěchy na mezinárodních soutěžích. Hřebec Brilliant, syn Orange I., zvítězil na mezinárodním šampionátu v Paříži v roce 1878 a své vítězství zopakoval v následujících letech v Londýně, Lille a Hannoveru. V roce 1900 se jeho vnuk, Reve d´Orm stal světovým šampionem a po něm Avenir d´Herse dokonce superšampionem. Ve 20. století však rozvoj motorové dopravy a válečné události způsobily pokles zájmu o jejich chov poklesl a v jiných evropských zemích převládli chladnokrevníci místního původu, u nás například český a moravský chladnokrevník a jeho kříženci.
Zájem o chladnokrevníky se dosud udržuje hlavně z reklamních důvodů, například v Německu a potom v zámoří, hlavně v USA.
Pro nás je belgický kůň, především ardenského rázu, jedním z nejvýznamnějších plemen, protože se dovážel již od poloviny 19. století a čistokrevně se choval především v Netolicích vedle českého chladnokrevníka, na jehož zušlechtění se vydatně podílel. Stádo chladnokrevných koní na podkladě belgické krve se chovalo také v Nemošicích. Po první světové válce nastal rozvoj chladnokrevníků a dováželi se zajména belgičtí hřebci z Belgie a Holandska. V roce 1924 se v Čechách chovalo 197 belgických hřebců. Po druhé světové válce již klesal zájem o chov chladnokrevníka, koně belgického chovu se udržovali hlavně v západních Čechách. Od 60. let 20. století chov stagnoval a v 70. letech se již chladnokrevníci chovali hlavně v hřebčínech Státních lesů pro přibližování dřeva. Byli to však hlavně norici, jen v Bezvěrovském hřebčíně působil belgický hřebec, hnědák s výraznou vlohou zbarvení červeného bělouše. Na Moravě byli belgici chováni mezi světovými válkami v Tlumačově, kde působili originální belgičtí hřebci, zejména Marquis de Vraimont. V poválečné době však chov v tlumačově pozvolna upadal a teprve koncem 20. století se znovu uplatnily belgické linie Agripa a Subrén.
Popis a charakteristika:
Belgický chladnokrevník je těžký pracovní kůň mohutné kostry a osvalení. Hlava je v poměru k tělu malá, silný, klenutý krk má výrazný hřeben. Trup je hluboký, záď louplá (s výrazným žlábkem). Zbarvení belgika je proměnlivé podle jednotlivých linií, podstatná je však vynikající povaha, pro kterou se využíval k zlepšování jiných chladnokrevných koní.
Belgik je vysoký, v kohoutku měří 158 - 165 cm, avšak výjimkou nejsou ani koně přes 170 cm vysocí. Na rozdíl od jiných chladnokrevníků má poměrně krátký, velmi kvalitní hřbet, hluboký trup a nápadně svalnaté plece. Kohoutek je dost nevýrazný, zato záď vysoká v kříži dozadu skloněná. Ocas je nízko nasazený a často se dříve zastřihoval, aby vynikl tvar zádě. Nohy jsou poměrně krátké, silné, s kvalitními klouby a pevnými, dobře utvářenými kopyty. Nevýhodou bývá někdy větší lymfatičnost. Na nohou je krátký rous. K původnímu zbarvení patřili dnes již vzácní červení bělouši s tmavými znaky, dnes jsou nejběžnější hnědáci a ryzáci se světlou hřívou. Plaváci jsou vzácní, bělouši se z chovu téměř vytratili a vraníci nikdy nebyli hojní.
Povaha:
Belgik je velmi klidný, spolehlivý a pracovitý kůň. Je snadno ovladatelný, vytrvalejší než jiní chladnokrevníci a je velmi učenlivý. Právě proto se získal tak velkou oblibu a používal se k zlepšení jiných plemen.
Využití:
Belgik byl od samého počátku pracovní kůň, jak ukazuje již původní název plemene a osvědčoval se
v dopravě, zemědělství i při práci v lese. K přibližování dřeva se ostatně užívá i dnes, protože
při této náročné práci uplatňuje svou vysokou inteligenci a spolehlivost. Vyznačuje se pevnou
konstitucí a spolehlivým zdravím, je poměrně nenáročný na ošetření a na chladnokrevné plemeno
je relativně dlouhověký. Jinak je oblíben pro reklamní a reprezentační účely, patří k plemenům,
které si chovají velké pivovary a jiné podniky, využívající tradice k reklamě. Díky své velké síle
a inteligenci se toto plemeno využívá i při různých soutěžích v tahu a na přehlídkách. Má totiž
výborný prostorný krok a díky svému soumeřnému exteriéru a pěkné výrazné hlavě působí za všech
okolností velmi dobře. Ze sportovních důvodů se chová právě v USA a některých jiných oblastech,
kde si koně různých typů v poslední době získávají oblibu. U soukromníků si toto plemeno získává
trvalé postavení především výbornou klidnou povahou, díky které se s ním mohou cítit bezpečně
i malé děti.
C
Camargue
Zdroje informací:
- Časopis Jezdectví 7/2002 str. 64-65 - Helena Kholová
- Velká kniha o koních - Elwyn Hartley Edwards
Úvodem...
Camargští koně žijí v deltě Rhóny v jižní Francii, v drsném kraji v létě stravovaném prudkým žárem a po zbytek roku zaplaveném studenou slanou vodou. Mistral, zuřivý prosolený vítr utlačuje spoře rostoucí keříky, trdé trávy, rákos a slanobýl, na nichž se koně pasou. Zdejší obyvatelé jsou hrdí na svůj bažinatý kraj, nazývají ho "nejvznešenějším krajem, který kdy člověk dobyl" a jejich koně byli romanticky opěvováni jako "koně z moře". Společně s divokými černými býky, kteří se chovají pro koridu, jsou koně solí Camargue...
Vysvětlení názvu:
Tento polodivoce žijící kůň nese název oblasti Camargue, v níž žije. Ta tvoří protáhlý trojúhelník mezi městy Arles, Montpellier a Martigues u Marseille. Dnes je tato krajina z větší části rezervací, jen část je odvodněna a slouží k pěstování rýže a vína, původně to však byla nedostupná divočina, kde zdivočelí koně žili zcela nerušeni. Sama přírodní rezervace měří 6880 ha (laguna Étang de Vacarés), ale chráněné jsou ještě další plochy, především části zaplavované mořem.
Původ a historie:
Původ tohoto camargského koně je záhadný. Je to nesporně přirozené plemeno, vzniklé samovolně na základě domácích koní, i když jižní Francie byla také domovem koní divokých, o nichž svědčí paleontologické nálezy i jeskynní malby, roztroušené v celé oblasti. Tito předhistoričtí koně se ale na vzniku camargského koně nepodíleli. Základem plemene byli určitě domácí koně starověcí, ovlivnění v 7. a 8. století berberem a později ještě dalšími plemeny. Stáda koní v camargue totiž neustále doplňovali uprchlíci různého původu, ať z bojujících armád, obchodních karavan nebo z místních chovů.
Již římští autoři nám zanechali zprávy o koních volně žijících v bažinách poblíž řecké osady Masílie, tedy v dnešní Camargue. O jejich původu jim však nebylo nic známo, nesporně se však na jejich vzniku podíleli koně keltských Galů, proslulých chovatelů. Po přelomu letopočtu mohla být stáda posílena koňmi germánských nájezdníků (Vandalů a Ostrogotů) a nakonec možná i koňmi mongolskými za vpádu Hunů a dalších kmenů. Po obsazení Iberského poloostrova arabskými dobyvateli (7. a 8. století n.l.) se po celé jižní Francii rozšířil vliv arabů a hlavně berberů, který je dodnes na camargském koni patrný.
Stáda (manady) žila v izolaci v oblasti Camargue celkem nerušeně, odchycené koně používali pouze místní pastevci dobytka. Teprve v roce 1968 byli camargští koně uznáni jako plemeno. Vznikla asociace chovatelů a Národní hřebčín v Nimes převzal každoroční kontroly hřebců. V roce 1928 byla pro tyto koně vyhlášena rezervace o ploše 150 čtverečních kilometrů. Později k ní přibyly další chráněné plochy, v tomto případě ovšem přírodní rezervace, poskytující ochranu i dalším druhům rostlin i živočichů.
Popis a charakteristika:
Camargský kůň je velmi originální, přirozeně vzniklé plemeno, odvozené nepochybně od koní domácích. Přestože jeho původ je zřejmě velmi smíšený, vytvořil se jednotný typ, bělouš s jemnou srstí, bohatou hřívou a ohonem, poměrně nízký, nepříliš ušlechtilý, ale nesoucí zřetelné známky orientálního původu. Camargský kůň je přizpůsoben životu v bažinatém terénu, dovede se znamenitě pohybovat po zaplavených plochách, výborně plave a je velmi skromný, spokojí se i se slanomilnou vegetací. Celkově působí primitivním dojmem, ale je to velmi zajímavý kůň, schopný práce s dobytkem a vhodný k jízdě.
Camargský kůň je vysoký 135 - 145 cm, má poměrně těžkou, nepříliš ušlechtilou hlavu s rovným nebo vyklenutým profilem a silnými žuchvami, které jsou ovšem ovlivněny nutností spásat tvrdé slanomilné byliny a rákos. Krk je poměrně krátký, kohoutek plochý, lopatka strmá. Plece a prsa jsou mohutně osvalená, široká, hrudník hluboký, krátký hřbet pevný a záď svalnatná. Nohy jsou poměrně krátké, ale dobře utvářené, s pevnými klouby a plochými, širokými, velmi tvrdými kopyty. Obvykle se koně nekovají. Záď je krátká, silná, ocas poměrně nízko nasazen. Koně mají mít "barvu mořské pěny", jen zřídka se objevují koně jiné barvy. Hříva a ocas jsou hedvábné. Koně vynikají životností a skromností, dospívají pomalu, až mezi pátým až sedmým rokem, ale zato jsou dlouhověcí, běžně přežívají 25 let i déle v plné síle. Svérazným znakem tohoto plemene jsou chody. Mají dlouhý, mimořádně energický krok s vysokou akcí kolen a vydatný cval. Klus je krátký a tvrdý, takže je pro jezdce nepříjemný, ale zato cval a trysk jsou lehké, vláčné a plynulé. Kůň je mimořádně obratný a odvážný a má přirozený cit pro práci s nebezepčným černým skotem, chovaným zde pro francouzské zápasy s býky, které jsou ovšem méně drastické než španělské.
Povaha:
Život ve volné přírodě ovlivnil povahu tohoto koně. Jsou to zvířata velmi soběstačná, bystrá a obezřetná. Mimořádně snadno se pohybují v nejistém, často se měnícím bažinatém terénu a dovedou si poradit i při záplavách, kdy často musí přeplavat dlouhé úseky. Mají velkou odvahu, a proto jsou úspěšní při pohánění a krocení agrasívních černých býků. Přesto, že jsou tito koně tak samostatní, jsou docela dobře ovladatelní a hodí se i pro méně zkušené jezdce.
Využití:
Původně se camargští koně používali jen příležitostně a větší část
stád žila ve volné přírodě zcela bez dozoru. Nyní se však chov
kontroluje, hříbata se každoročně odchytávají a označují vypáleným
znakem C. Pak jsou většinou znovu vypouštěna do přírody se svými
matkami, kde žijí až do dospělosti, tj. do stáří pěti i více let.
Značná část hřebců se ovšem potom odchytává a slouží pastevcům dobytka,
zvaným gardiani, při práci s černými býky pro zápasy. Camargští koně
měli vždy velký význam ve folklóru této oblasti a dodnes se při
tradičních lidových slavnostech uplatňují jako stafáž při jízdách na
býcích a při podobných příležitostech. K mistnímu folklóru patří i
svérázné postoje, sedla a ozdoby vyráběné speciálně pro camargské koně.
V poslední době našli camargští koně uplatnění v novém oboru, v jízdní
turistice. Příroda této zvláští oblasti v létě velmi horké, v zimě
mrazivé a často zaplavované mořskou vodou, je neobyčejně bohatá a
barvitá a dosud se zde nacházejí četná sídliště a hnízdiště hejn
vzácných ptáků, dokonce i plameňáků. Tato atraktivní místa jsou ovšem
dostupná pouze za příhodných podmínek na hřbetech koní. Právě proto se
jízdní turistika v této oblasti těší neobyčejnému rozvoji. Camargští
koně se ovšem v nejnovější době používají také v zemědělství, nejen při
práci s běžným dobytkem, ale také v menší míře při sklizni rýže a vína.
Díky zlepšení životních podmínek v některých částech rezervace a také
jistému výberu a veterinární péči totiž těchto koní přibývá a ne pro
všechny se najde místo na poměrně omezené ploše. Zvýšení stavu není
totiž možné s ohledem na jiné chráněné objekty a živočichy. Následkem
toho se přebyteční koně dostávají do širšího okolí Camargue a uplatňují
se v různých oborech. Základní stavy jsou ovšem chráněné a
nedoktnutelné. Tento kůň totiž patří k národním pokladům Francie.
Cayuský pony
Zdroje informací:
- Časopis Jezdectví 8/2002 str. 66-67 - Helena Kholová
- Velká kniha o koních - Elwyn Hartley Edwards
Úvodem...
Vyvinul se jako linie ze španělského mustanga, i když název se někdy používá pro označení indiánského ponyho amerického Západu. Mnozí z indiánských poníků byli slabší exempláře, ale cayuský pony se vyznačoval sílou a tvrdostí...
Vysvětlení názvu:
Tento potomek mustangů byl vychován indiány kmene Cayuse, kteří žili v severozápadním cípu USA a na jihu Britské Kolumbie v Kanadě. Jsou to příbuzní kmene Palouse, který vyšlechtil mnohem známější a oblíbenější plemeno appaloosu. Cayusové patří do jazykové skupiny Sálišů, z nichž nejpopulárnější jsou Činukové neboli Flatheads (Ploskohlavci) a pobřežní kmeny jako Haidové a Kwakiutlové. Většina Sálišů dnes žije v rezervacích. Cayusové však často pracují na rančích. Pastviny tohoto kmene se rozkládaly na obou březích horního toku řeky Kolumbie v Kanadě, ale hlavně ve státech Oregon a Washington v USA. Kůň označovaný jménem kmene je typický pony, méně efektní než appaloosa, ale vynikajících pracovních kvalit. Přestože původní oblast jeho rozšíření byla malá, dnes se objevuje i v sousedních státech, především v oblasti Skalistých hor.
Původ a historie:
Cayuský poník je dost vzdáleným potomkem španělských koní a do oblasti, kde byl vyšlechtěn, se jeho předkové dostali z Mexika. Museli absolvovat poměrně dlouhý úsek napříč Spojenými státy od jihu k severu, takže do poříčí řeky Kolumbie se dostali spíše mustangové s určitým podílem španělské krve. Proto se mnohé z typických vlastností andaluských koní setřely, nebo se zcela vytratily. Přesto však si tento pony uchoval jednu důležitou vlastnost svých předků, a to mimochod. Tento velmi příjemný způsob pohybu se skutečně uchovává hlavně u plemen, jejichž předky byli španělští nebo lusitánští koně. Ovšem ještě ve středověku byli mimochodníci velmi ceněnými jezdeckými a hlavně cestovními zvířaty i z nás, a v Maďarsku se dokonce místní ohniví koně násilím cvičili na mimochodníky. Později však evropští jezdci dávali přednost rychlosti před pohodlím a mimochodníci se přestali chovat. Ne tak ve Španělsku a latinské Americe.
Historie cayuského poníka je prakticky neznámá. Zatímco appaloosa prodělala dramatický vývoj, spojený s osudem jejích chovatelů, podílela se na zoufalé vzpouře kmene a byla zachráněna téměř v poslední chvíli, cayuský poník podobná dramata neprožíval nebo se to alespoň neví. Drsná náhorní plošina, která byla původním domovem tohoto koně, nelákala tolik evropské přistěhovalce, takže kmeny nebyly vystaveny tak výraznému útlaku.
Popis a charakteristika:
Cayus je poměrně nízký, ale silný kůň, běžně řazen mezi poníky, protože jeho výška jen vzácně přesahuje 140 cm. Jinak je to ovšem statný a celkem souladný kůň, malá výška je způsobena kratšími končetinami. Je to zvíře mimořádně výkonné, skutečně všestranné, odolné, bystré a jako většina indiánských koní má skvělý orientační smysl. V neschůdném terénu se pohybuje s neobyčejnou jistotou a obratností a je vskutku neúnavný. Na rozdíl od appaloosy se však jeho chovatelé nikdy nesnažili o vyšlechtění a upevnění neobvyklých vlastností nebo zbarvení a následkem toho je plemeno poněkud nevyrovnané.
Cayus je úhledný, na první pohled zdatný koník obdélníkového formátu, s dosti dlouhou, ale pěknou hlavou, s rovným profilem, širokým čelem a krásnýma výmluvnýma očima. Uši jsou poměrně dlouhé a tvarem odpovídají koním, ne poníkům. Dlouhý silný svalnatý krk nasedá na robustní plece s poněkud strmou lopatkou. Jako mnohá indiánská plemena má nevýrazný kohoutek a dlouhý, měkčí, avšak dobře osvalený hřbet. Častou vadou jsou slabší strmé nebo i šavlovité zadní nohy, což je ovšem typická vada všech horských koní. Záď je dobře osvalená, ale často spáditá, ocas níže nasazen. Hříva ani ocas nejsou tak bohaté, jako u jiných koní španělského původu, ale to může být přizpůsobením podmínkám, podobně jako u appaloosy, u níž ovšem bylo sporé ožínění záměrně vyšlechtěno. Zbarvení cayuského poníka může být libovolné, nejčastěji jsou však ryzáci a plaváci. Naproti tomu skvrnitost je u něj mnohem vzácnější než u jiných indiánských plemen a zbarvení typu appaloosa se u něj vůbec nevyskytuje. Chody jsou poněkud nevyrovnané a rychlost poměrně nižší, protože indiáni ho využívali jako všestranného koně, spíše k nošení břemen a tahání vleků, než k rychlé jízdě.
Povaha:
Cayuský poník je typický indiánský kůň, velmi bystrý a samostatný, dobře ovladatelný, ale nesnášející hrubé zacházení. Je zrozen k pohybu v neschůdném terénu, a proto v kritických situacích raději spoléhá na sebe a příliš nedbá pokynů jezdce. Je to zvíře velmi skromné, odolné a celkem klidné, nemá sklon k panice ani k agresivitě. Při správném zahcázení je to kůň velmi spolehlivý a vzhledem k menší postavě vhodný i pro děti a mládež.
Využití:
Cayuský pony sloužil svým chovatelům opravdu všestranně. Tento kmen pochopitelně kočoval v drsném terénu a proto využíval své koně k přenášení skromného majetku a v rovnějším terénu i k tahání vleků. Cayusové neznali kolo, ostatně v krajině, kde žili, by jim povozy k ničemu nebyly, místo toho k přesunu větších nebo rozměrnějších věcí používali vleky. Při jízdě se kůň pohyboval většinou klusem nebo mimochodem. Mimochodníci sloužili především ženám a dětem, případně starým lidem. Klus cayuských poníků je vytrvalý, rychlý a příjemný, cval u mimochodníků slabý. Ovšem jízdní koně, které používali válečníci, byli údajně velmi rychlí a předčili i koně americké kavalerie. Cayuský poník se značně rozšířil a získal si oblibu i u bílých osadníků svou příjemnou povahou a obratností v terénu. Dnes se ovšem již na mimochod nebere zřetel a koně se necvičí v rozvíjení tohoto chodu, ačkoliv si tyto vlohy zachovali ve značné míře. V současné době slouží hlavně jako pastevecký kůň a k tomu účelu se chová ve větším formátu. Má přirozené vlohy pro práci s polodivokým skotem a je velmi silný a vytrvalý, ale přesto je jeho hmotnost příliš nízká, má-li udržet na místě statného býka. Proto se cayusové kříží s většími pasteveckými koňmi. Je rovněž velmi oblíbený jako jezdecký kůň pro turistiku v horském terénu. Je totiž velmi odolný, vytrvalý a chytrý, má úžasný smysl pro rovnováhu a umí vyhledávat cestu v neschůdném terénu i potmě. Navíc je jeho pohyb pro jezdce velmi příjemný.
Vzhledem k stoupající oblibě horské turistiky na koních je možné, že
se chovatelé pokusí obnovit starou tradici mimochodníků, neboť tento
pohyb jezdce neunavuje a umožňuje mu trávit v sedle celé dny. Cayuský
pony se pro svou nevysokou postavu, spolehlivost a poměrně mírnou
povahu využívá teké k výcviku dětí a mládeže v jízdě na koni a v
poslední době se údajně zejména v západní Kanadě stává oblíbeným
rodinným koněm. V tomto případě však lze předpokládat, že jde spíše o
křížence, kteří využívají dobré pověsti cayuských poníků než o
čistokrevné indiánské koně.
Clevelandský hnědák
Zdroje informací:
- Časopis Jezdectví 9/2002 str. 66-67 - Helena Kholová
- Obrazová encyklopedie koní - Elwyn Hertley Edwards
- Velká kniha o koních - Elwyn Hartley Edwards
Úvodem...
Clevelandský hnědák je z původních plemen chovaných ve Spojeném království nejstarší. Jeho předek chapman (známý také pod názvem vardy, pokud byl chován na sever od řeky Tees), byl soumarský kůň s černou hřívou, ohonem a nohama. Ze středověku máme údaje, že se choval ve Wapentake of Langbaurgh, v oblasti odpovídající dnešním severovýchodnímu Yorkshiru a Clevelandu. Od vlády Jiřího II. (1727 - 1760) se Clevelandský hnědák těšil královské ochraně a jeho plemenná kniha byla zveřejněna v roce 1884. Dodnes má toto plemeno stálé místo v královských stájích...
Vysvětlení názvu:
Toto plemeno je anglického původu a jeho název je odvozen od malého anglického hrabství Cleveland, jehož střediskem je město Middlesborough. Leží mezi Severním Yorkshirem a Durhamem. Tento výborný kůň skutečně vznikl v oblasti, jejíž jméno právem nese.
Původ a historie:
Na blatech v Severním Yorkshiru, na sever od řeky Tees, se odedávna popásali známí "kupečtí koně" (chapman horses). Byli to nenároční, skromní koníci, zřídka vyšší než 142 cm, kteří sloužili jako soumaři v kupeckých karavanách. Nosili metrákové náklady železné rudy, stavební kameny, potaš a další suroviny z důlních oblastí do přístavů.
Měli spoustu dobrých vlastností, a tak se koncem 17. století stali předmětem zájmu chovatelů. Vytvořili základní stádo, k němuž byli přikřížení berbeři, andalusané a konečně i nejstarší angličtí plnokrevníci ještě před vznikem General Stud Book. Především zmiňovaný berber měl velký vliv na formování clevelandského hnědáka. Sňatkem s Kateřinou z Braganzy získal Karel II. v roce 1661 pro britskou korunu severoafrický přístav Tanger a mezi ním a přístavy v severovýchodní Anglii zavládky čilé styky, zejména poté, co se na výstavbě Tangeru začali podílet britští podnikatelé. Je jisté, že se ze severní Afriky dováželi právě berberští koně. V druhé polovině 17. století, po anglické občanské válce, se do severovýchodní Anglie dostalo také mnoho španělských koní. Byli nebo měli být vlastnictvím nadbytečných důstojníků a byli tedy pro chovatele snadno dostupní.
Tak vznikl výkonný a všestranný pracovní kůň, hnědák pěkného zevnějšku, pojmenovaný podle Clevelandské pahorkatiny, oblasti, kde byl zušlechtěn. Drsné podnební kraje, zejména tuhé zimy, přispěly k silné konstituci tohoto koně.
Clevelandský hnědák si uchoval po svém kupeckém předkovi sílu a vytrvalost, nohy bez rousů, protože ty by mu v kraji s těžkou jílovou půdou byly na obtíž, ale získal větší výšku a vznosnější postavu. Plemeno vykrystalizovalo poměrně rychle, ovlivněno mimo jiné i provtními plnokrevníky Jalepem a Manicou (dříve než získali toto označení a slávu) a již v první polovině 18. století se clevelandský hnědák těšil ochraně krále Jiřího II. Jeho plemenná kniha byla zveřejněna v roce 1884, ale již od konce 18. století se cleveland chová čistokrevně, bez jakýchkoliv příměsí cizí krve. Právě stabilita a spolehlivost tohoto plemene byly důvodem, proč se vyváželo do mnoha evropských zemí, aby zlepšilo tamní plemena.
Byl to nejlepší a nejsilnější kočárový kůň své doby. Dodnes má toto plemeno zajištěné místo v královských stájích. Později sloužil i v zemědělství a k tahu těžkých nákladů na jílovité půdě, ale také jako výborný lovecký kůň. Po II. světové válce však chov clevelanda upadl a v roce 1962 existovali jen čtyři čistokrevní hřebci v celém Spojeném království. Plemeno zachránila královna Alžběta II., která koupila hřebce Mulgrave Supreme, jenž měl být prodán do USA. Chov byl oživen a za 15 let již měla Velká Británie 36 čistokrevných hřebců. Plemeno se dále rozvíjí především jako výkonný sportovní kůň, uplatňující se v mnoha různých oborech.
Popis a charakteristika:
Clevelandský hnědák je mohutný, ale velmi pohyblivý kůň typické barvy. Je to tmavý hnědák a jinou barvu nesmí mít. Přestože se během vývoje jeho exteriér neobyčejně zlepšil, uchoval si všechny klady spolehlivého pracovního plemene. Nikdy nebyl ovlivněn chladnokrevnými koňmi a nejvýznačnější vliv, který se u něho projevil, je podíl berberské krve. Španělská krev se projevuje na profilu koně.
Po svých španělských předcích má úhlednou hlavu s mírným klabonosem, pěknýma výraznýma očima a pohyblivýma, dosti dlouhýma ušima. Má mohutný klenutý krk, svalnaté plece, výrazný kohoutek a zejména u klisen trochu dlouhý, někdy měkčí hřbet. Hrudník je hluboký, žebra dobře klenutá a záď svalnatá, pěkně zaoblená, i když mírně spáditá a dlouhá. Míra od kohoutku k lokti je obyčejně větší než od lokte k zemi.
Suché a čisté nohy jsou bezvadné, dostatečně silné pro práci v jílovité půdě. Rohovina kopyt je tvrdá, kvalitní a jejich velikost odpovídá mohutnosti koně. Klouby jsou velké a pevné, holeně poměrně krátké. Cleveland má bohatou černou hřívu i ocas, černé nohy a nesmí mít žádné odznaky. Srst je přiléhavá, sytého odstínu a má vysoký lesk. Výraz je příjemný a inteligentní. Výška koně v hohoutku je 163 - 168 cm.
Povaha:
Tento původně tažný kůň má velmi dobrou, spolehlivou povahu. Je klidný, poslušný a učenlivý a dovede rychle reagovat i v obtížných podmínkách. Je to jedno z mála plemen koní, které obstojí na těžkých rozbahněných cestách i s nákladem a přitom dovede udržet přiměřenou rychlost. Byl dlouho oblíbeným kočárovým koněm, ovšem na upravených silnicích byl pomalejší než později vyšlechtěný yorkshirksý kočárový kůň. Naštěstí je výborným a spolehlivým skokanem a pod jezdcem podává v terénu dobrý výkon. Díky přívětivé povaze a trpělivosti se osvědčuje i jako všestranný rodinný kůň, který přilně k lidem a při dobrém výcviku toleruje i děti. Je však i odvážný a má pevné nervy. Jeho velkou předností je, že není lekavý a dobře snáší střelbu.
Využití a sport:
Clevelandský hnědák se poměrně rychle zbavil dědictví po soumarech, zejména dlouhého hřbetu. Původně sloužil jako tažný a kočárový kůň a prosadil se i jako reprezentační karosier do královských hřebčínů, později, když byl hojnější a přišel o královskou přízeň, pracoval v zemědělství, kde se znamenitě osvědčil. Zejména v severovýchodní Anglii s těžkými jílovitými půdami se dodnes vysoce oceňuje jak při zemědělských pracích, tak v lehkém tahu. Síla a obratnost tohoto plemene se prosazuje i při vozatajských soutěžích. Není to pouze spolehlivý tahoun, ale hlavně bystře reaguje a v kritických okamžicích uplatňuje svůj nezdolný smysl pro rovnováhu.
Je to ale i plemeno předurčené pro jízdu již vysokým kohoutkem a vyrovnanými chody. Používá se také jako lovecký kůň, protože se tak dobře pohybuje v těžkém terénu, výborně skáče přes přírodní překážky a nevadí mu střelba, lovecké signály a zvuky lovecké smečky. Pro vrcholové soutěže se ovšem kříží s plnokrevníky. S těmito kříženci se vévoda z Edinburghu účastnil mezinárodních vozatajských soutěží. Uplaňují se také jako vrcholoví skokani a zvlášť kvalitní hunteři. Cleveland byl předkem rychlejšího yorkshirského kočárového koně a koní poštovních a podílel se na zušlechťování bavorského teplokrevníka a dalších plemen v Evropě i v Americe. Přesto je to plemeno chované především ve Velké Británii, na kontinentě je vídáme poměrně zřídka. Kříženci clevelanda se v poslední době osvědčili také jako policejní koně především pro svou sílu a stabilní, dosti tvrdou povahu.
Clevelandští koně byli ještě za Rakouska chováni i v Kladrubech, ale výsledky nebyly dobré, proto byl chov roku 1918 zrušenClydesdale
Zdroje informací:
- Časopis Jezdectví 9/2002, str. 66 - 67 - Helena Kholová
- Obrazová encyklopedie koní - Elwyn Hertley Edwards
- Velká kniha o koních - Elwyn Hartley Edwards
- Plemena koní celého světa - Judith Draperová
Úvodem...
Clydesdale jako plemeno existuje pouze necelých 200 let, ale jedná se pravděpodobně o jedno z nejvlivnějších těžkých plemen koní s výjimkou peršerona...
Vysvětlení názvu:
Toto plemeno pochází z údolí řeky Clyde nedaleko Glasgowa, z hrabství Lanarkshire ve Skotsku. Jmenuje se tedy doslova kůň z údolí řeky Clyde, a to také opravdu je. Jeho domov leží v široké nížině, která poskytuje mnohem lepší pastevní podmínky než většina skotského území a také podnebí je příznivé.
Původ a historie:
Toto plemeno vzniklo před necelými 200 lety na základě shirských klisen a vlámských koní, které mezi lety 1715 a 1720 dovezl vévoda z Hamiltonu. V 19. století byla ve Skotsku objevena ložiska uhlí a při zahájení těžby se ukázala potřeba získat co nejvíce výkonných koní, kteří by zvládli těžkou práci. Plemene se ujali chovatelé Lawrence Drew a jeho přítel David Riddell. Clydesdalové existovali již dříve, ale tito dva pánové se zasloužili o zušlechtění a zdokonalení plemene. Přestože plemenná kniha byla založena v roce 1878, založili v roce 1883 novou Select Clydesdale Horse Society, zaměřenou na zlepšení chovu a použili jako plemeníky hřebce Prince of Wales a Darnley. Předtím byl používán jako hřebec zakladatel Glancer, syn Lampitovy klisny, narozený v roce 1806. To byl právě potomek vlámských koní.
Chov clydesdalů se rychle rozvíjel a Riddell jako první chovatel tyto koně vyvážel do zahraničí. Vytvořil tak tradici, která trvá dodnes. Clydesdale patří mezi nejúspěšnější těžká plemena, uplatnil se v USA, v Kanadě, v Evropě, v Japonsku, v Jižní Africe. Na Novém Zélandě a v Austrálii dokonce získal titul "Plemeno které vybudovalo Austrálii". Tito těžcí koně totiž představovali nejvhodnější tažnou sílu do těžkých zemědělských strojů, jimiž se obdělávaly americké i kanadské prérie. V jiných zemích se uplatňovali také jako vynikající tahouni velkých nákladů na cestách a při dopravě uvnitř velkých průmyslových závodů a při posunování na železnici.
Popis a charakteristika:
Clydesdale je vysoký, robustní kůň s vynikajícím chodem a na rozdíl od ostatních tažných koní má vysokou akci kolen. Jsou to největší a nejtěžší koně na světě a jejich efektivnost zvyšuje neobvyklé zbarvení a výjimečně bohatý hedvabný rous na patkách i kolem kopyt. Je to velmi působivý kůň, který se v poslední době uplatňuje hlavně při reprezentaci a v reklamě.
Clydesdale je minimálně 163 cm vysoký v kohoutku, ale zpravidla ještě vyšší a běžně váží tunu. Má velkou, ale úhlednou hlavu, obvykle s rovným, někdy mírně klenutým profilem a širokým čelem. Typické je bílé zbarvení obličejové části hlavy. Má dlouhý klenutý krk, šikmou, mocně osvalenou plec, výrazný kohoutek a poměrně dlouhé nohy. Trup je hluboký, záď mohutná, dobře osvalená a klouby velmi silné.
Zvláštností tohoto plemene je, že se u něj toleruje kravský postoj neboli sblížená hlezna. Kopyta jsou plochá, ale zdravá a tvrdá, zpravidla světlá nebo skvrnitá, ale stejně je zakrývají dlouhé hedvábné rousy, které se musí pečlivě udržovat. Hříva se může přistřihovat nebo vyvazovat, často je zdobena střapečky a stuhami. Naproti tomu žíně na ocasu se stříhají úplně nakrátko, takže je vidět celou kelku, která zpravidla také bývá ozdobena stuhou. Clydesdalové bývají často tmaví hnědáci nebo hnědáci, ale přednost mají bělouši se smíšenou srstí, zejména modří. Vybělující bělouši se vyskytují zřídka a jsou nežádoucí. Vždy jsou požadovány bílé znaky na hlavě, na nohách a na spodní části těla.
Povaha:
Clydesdalové jsou nejen krásní, silní a vytrvalí, ale také velmi inteligentní, učenliví a klidní. Jsou to koně, kteří obstojí v nejrůznějších podmínkách, ovšem jejich krásné rousy pro ně představují nebezpečí, neboť podporují vznik plísňových chorob kopyta. Vzhledem ke své velikosti a hmotnosti potřebují více péče a kvalitnější krmení než jiná chladnokrevná plemena. Clydesdale se pohybuje velmi elegantně a zdá se, že si je vědom své důstojnosti. Zvládne poměrně náročné cviky a rád se předvádí.
Využití:
Clydesdale byl vyšlechtěn jako plemeno vhodné k mimořádně těžké práci především při dopravě uhlí a rud. Ukázalo se však, že tento kůň se hodí ještě k mnoha dalším účelům. Zvládne každou práci i v zemědělství, ovšem špatně se mu pracuje v těžkých jílovitých půdách, protože mu vadí jeho bohaté rousy. Naproti tomu na suchých, písčitých nebo lehkých půdách podává vynikající výkony. Na silnicích s tvrdým podkladem a na dláždění se skvěle osvědčují jeho veliká, plochá kopyta, která mu dovolují dokonale využívat sílu i hmotnost, avšak vyžadují velmi dobré ošetření a zkušeného podkováře. Na jeho široká kopyta je nejlépe vyrábět speciální podkovy. Výkonné tahače v poslední době tyto velkolepé tahouny připravily o práci, ale zájem o ně stejně neklesá.
Postupně si získávají stále lepší pozici v reprezentaci, což podporuje zvyk opatřovat spřežení clydesdalů těžkými postroji se spoustou bronzových puklic a kování. Koně s efektními postroji budí zaslouženou pozornost a stávají se vítanou atrakcí i v městských ulicích. Dnes v Evropě tohoto koně vídáme jen zřídka, ve Skotsku však se stále ještě objevuje ve městech při rozvážce různého zboží a dodává těmto běžným činnostem slavnostní ráz. Velmi oblíben je především v Severní Americe.
Zatímco jako těžký pracovní kůň nemá konkurenci, při šlechtění dalších plemen se příliš neosvědčil. K tomu účelu je vhodnější jeho příbuzný shire, který poskytuje potomstvo souladnějšího exteriéru. Pokusy zařadit clydesdala při zlepšování jiných chladnokrevných plemen v Evropě neuspěly a jejich vliv se rychle vytratil. Nejvíc bývá u kříženců clydesdalů s jinými chladnokrevnými plemeny na závadu sklon k nekorektnímu postoji zadních nohou.
Přes všechny své dobré vlastnosti má již clydesdale vrchol své slávy za sebou. Nejvíce byl ceněn na počátku 20. století,
kdy byl clydesdalský hřebec Baron of Buchlyvie v aukci prodán za tehdy horentní sumu 9500 liber sterlingů. Dodnes
je to nejvyšší cena, jaká byla kdy ve Velké Británii zaplacena za chladnokrevníka. V chovech chladnokrevných koní v
českých zemích a na Slovensku nebyl clydesdale nikdy používán, patrně proto, že naše podmínky spíše odpovídají stavu
v původních oblastech šlechtění koní ardenských a belgických. Domovské právo v našich zemích pak má norik.
Reprezentační chladnokrevní koně u nás nikdy neměli dost příležitostí k uplatnění.
Connemarský pony
Zdroje informací:
- Plemena koní celého světa - Judith Draperová
- Obrazová encyklopedie koní - Elwyn Hartley Edwards
- Velká kniha o koních - Elwyn Hartley Edwards
- Jezdectví 11/2002, str. 66 - Helena Kholová
Vysvětlení názvu:
Connemarský pony je jediné plemeno čistě irského původu. Pochází ze severní části ostrova, z kraje zvaného dnes Chonnacht, anglicky Conaught, což je oblast mezi Gallwayem na jihu a Colloneyem na severu. Tato poměrně řídce osídlená jezernatá oblast se historicky nazývala Connemara a od toho je odvozen i název plemene.
Původ a historie:
Předky connemarů byli poníci, podobní skotským horským neprošlechtěným typům. Byli to zřejmě koně velmi starobylí, protože typické zbarvení bylo plavé nebo šedé s tmavým hřbetním pruhem, s černými končetinami, hřívou a ocasem. Toto typické zbarvení primitivních koní a vlastně i koní divokých bylo později překryto, takže dnes už se téměř nevyskytuje. První příměsí byla krev koní orientálního typu, které dovezli Keltové z evropského kontinentu, údajně snad i ze Španělska. V novověku pak byli místní koně ovlivněni dalšími dovozy. Předpokládá se, že značný vliv měli španělští koně ze ztroskotané Armady, kteří se roku 1588 zachránili na irském pobřeží. V posledních stoletích pak chov ovlivnili dovezení arabové, berbeři a plnokrevníci. Přesto si connemarové uchovali originální ráz a poměrně malou výšku, takže se ve své domovině dodnes nazývají pony, i když mnohé typické znaky ponyů již nemají.
Divoká, deštivá a chudá oblast západního Irska byla zřejmě domovem koní již ve starověku. Oblast blat vyžaduje od koní skromnost, otužilost a hlavně obratnost a lehký krok, protože se často pohybují ve zrádném terénu. Právě pro tyto vlastnosti se původní connemarští poníci stali všestrannými pracovními zvířaty. V 16. století, po ztroskotání španělského loďstva Armada se někteří španělští koně uplatnili v chovu a kupci z Gallwaye na tyto zkušenosti navázali dalším dovozem španělských koní. Původní poníci tím nabyli většího formátu a ušlechtilejšího vzhledu.
V 16. a 17. století se connemara nazýval hobby, později, když byl ještě zušlechtěn berberskou krví, dostal jméno, které nosí dodnes. Koncem 19. století bylo toto plemeno v rozkvětu, avšak úpadek zemědělství a hospodářské potíže je hodně poškodily. Proto byl do chovu na přelomu 20. století zaveden nový prvek, hřebci velšského koba. Královská komise, jejímž úkolem bylo posoudit stav koní v Irsku, pak vydala o moderním connemarovi vynikající posudek, v němž zdůraznila jeho skromnost a schopnosti a také pěkný vzled. Na základě tohoto posudku byla chovu connemarů věnována zvýšená pozornost, v roce 1923 se ustanovil chovatelský svaz pro toto plemeno a v roce 1926 vznikla plemenná kniha. V Anglii se chovatelská organizace pro connemary ustavila až v roce 1947 a později vznily podobné organizace v USA, Austrálii a v řadě zemí v severní a západní Evropě.
Největší vliv na vývoj connemarského ponyho měli prokazatelně hřebci Rebel a Golden Gleam, narození v r. 1922 a 1932. Ovšem zvlášť pamětihodný bílý hřebec Cannon Ball, jehož vliv byl všestranný. Byl to potomek Dynamita z místní klisny a vnuk velšského koba Prince Llevellyna. Narodil se v roce 1904 a byl to první hřebec zapsaný roku 1926 do plemenné knihy. Zvítězil ve Farmářských dostizích v Oughterardu jako víc než šestnáctiletý. Místní pověst o něm tvrdí, že v noci před závodem sežral půl barelu (soudku) ovsa, zvyk, který znamenitě vystihuje jeho konstituci a záživnost. Po celý život pracoval v zápřeži a byl známý tím, že po celou cestu z trhu až domů, do domu svého majitele Harryho Toola, klusal, zatímco jeho pán vyspával zmožen pitím na dně káry. Když Connon Ball uhynul, drželi u něj podle irského zvyku celou noc hlídku a za úsvitu ho uložili na poli k odpočinku.
Později, v letech 1948 - 1973, ovlivnil chov connemary hřebec Carna Dun z plnokrevné linie Little Heaven (jeho otcem byl slavný irský mezinárodní skokan, pony Dundrum) a irský tažný kůň Mayboy. Více arabské krve do chovu vnesl Clonkeehan Auratum (1954 - 1976), což byl čistokrevný arab a Naseel, jeden ze zakladetelů britského jezdeckého ponyho. V roce 1953 se v plemenné knize objevil jiný hřebec Dynamite (po Cannon Ballovu otci), další irský tažný kůň Skibbereen a bílý plnokrevník Winter z Manny po Sowstormovi. V téže době se objevil i méně výrazný vliv clydesdalů.
Popis a charakteristika:
Connemara je velmi souladný, dobře stavěný pony, který nemá zdravotní problémy a hodí se pro všechny druhy jezdeckých sportů i pro zápřež. Tito ponyové mají vynikající pohyb, výborně utvářené nohy s plochými klouby a dobrými kopyty, s úžasným smyslem pro rovnováhu a s velkou otužilostí a vytrvalostí. Vzdor tomu, že se označují jako ponyové, jsou to v podstatě koně, z poníků jim zůstaly jen základní přirozené schopnosti a skromnost.
Connemara je vlemi elegantní, dobře vypadající a neobyčejně nadané plemeno. Výška se v kohoutku pohybuje od 132 do 147 cm a stavba je neobyčejně souladná. Connemara má poměrně malou, úhlednou hlavu s rovným profilem, velkýma očima a hezkými vztyčenými boltci. Krk je neobyčejně dlouhý, dobře nesený a elegantní, plec je dobře stavěná, s šikmou lopatkou a silným, ale ne přehnaným osvalením. Kohoutek je poměrně vysoký, hrudník hluboký, trup komaktní, dosti dlouhý, se silnou, spáditou, ale pěkně utvářenou zádí a vysoko nasazeným ocasem.
Poměrně krátké nohy mají dobré kosti a tvrdá, pěkně utvářená kopyta. Obvod holení se pohybuje od 17 do 20 cm. Hříva i ocas jsou bohaté, nohy čisté, bez rousu. Původní zbarvení bylo plavé nebo sivé, s černými končetinami a úhořím pruhem. Plaváci se zachovali dodnes a právě oni patří k nejotužilejším představitelům plemene. Daleko nejšastější jsou dnes však bělouši různých typů, ale výjimkou nejsou ani vraníci nebo hnědáci.
Povaha:
Connemarové jsou velmi inteligentní, vnímaví a dobromyslní. Díky své vlídné povaze se hodí jako jezdečtí koně pro děti. Vynikají kvalitním pohybem, jsou neobyčejně obratní, uvolnění a houževnatí, mají úžasný smysl pro rovnováhu a v těžkém terénu se pohybují s mimořádnou jistotou. V souladu s podmínkami, v nichž se plemeno vyvinulo, jsou to koně s velkou odvahou, sebevědomí a schopní velného nasazení. Právě díky fyzickým předpokladům i odvážné povaze jsou connemarové vynikající skokani.
Využití:
Původně byl connemara všestranný poník, který sloužil k práci v postroji, a to v tahu i při zemědělských pracích, byl využíván jako nosič i soumar a pochopitelně také jako jezdecký kůň. Connemarové byli často mimochodníci, a proto byli velmi oblíbení jako jízní koně pro ženy a pro duchovní osoby. Prošlechtěný connemara se stal po přikřížení anglického plnokrevníka a hackneyů především vynikajícím sportovním koněm.
Již jeho předkové, zakladatelé chovu, se uplatňovali v dostizích a ve skokových soutěžích, dnešní connemarové pracují v zápřeži jak v zemědělství tak ve vozatajských soutěžích, ale hlavně jsou to doslova rodinní jezdečtí koně. Hodí se pro děti i dospělé a dokonce i pro seniory, především proto, že mají velmi příjemnou povahu. Křížením s plnokrevníky dávají výborné koně pro cross-country a pro nejrůznější skokové soutěže. Díky své učenlivosti se uplatňují i v drezúře, i když nemají právě předpisový vzhled. Vytrvalost, obratnost a cit pro pohyb v krajině, předávají connemarové loveckým koním, konec konců ovlivnili vadatně vznik irského huntera, který patří k nejlepším loveckým koním světa.
Connemarové jsou oblíbené plemeno v anglosaské části světa, v kontinentální Evropě se objevují vzácně, spíš jako
kuriozita. V našich chovech koní se nikdy neuplatnili, ostatně stejně jako jiní poníci.
Č
Český chladnokrevník
Zdroje informací:
- Koně - Helena Kholová, Jan Hošek
Původ a historie:
Tažné koně v Čechách odedávna ovlivňovali koně noričtí, protože přes Čechy vedly solné stezky, spojující alpská naleziště soli se severskými zeměmi. Zejména v jižních Čechách byly místní klisny často kryty mohutnými pincgavskými hřebci. Tito koně byli sice výkonní a silní, ale nevzhlední. Ve 20. letech 20. století se proto do Čech začali ve větší míře dovážet hřebci belgičtí. Jejich import skončil roku 1930, ale v menší míře se obnovil po 2. světové válce. Belgik zlepšil vzhled českého chladnokrevníka, ale jeho dobré vlastnosti zůstaly zachovány. Zvlášť kvalitní koně byli chováni v Písku a v Netolicích.
Popis a charakteristika:
Středně mohutný chladnokrevník měří v kohoutku 168 - 175 cm, hruď má obvod 200 cm, holeně 22 až 24 cm. Hmotnost dosahuje v průměru 700 kg. Hlava je těžší, mohutný krk s hřebenem je dobře nasazený a dost vysoko nesený. Hřbet bývá měkčí, záď svalnatá, louplá, někdy strmá. Silné nohy mívají šavlovitý postoj. Český chladnokrevník není tak masivní jako belgik, po norických předcích zdědil protáhlejší obdélníkový formát. Je dost pohyblivý, vytrvalý a ochotný v práci. Nejoblíbenější je ryzák s plavou hřívou a ohonem. Na spěnkách bývá nebohatý světlý rous. Hříva a ohon se nepřistřihují, ale zaplétají, po rozčesání jsou bohatě zvlněné. K typické úpravě patří vykartáčované vzory, nejčastěji šachovnice, na zádi. Široká, dost plochá kopyta jsou měkčí, vyžadují pečlivé ošetřování a kování.
Využití:
Plemeno se osvědčilo v tahu, v zemědělství i při přibližování dřeva v lese. Bohužel dnes mizí.
Český teplokrevník
Zdroje informací:
- Obrazová encyklopedie koní - Elwyn Hartley Edwards
- Chov koní - Jaromír Dušek
Úvodem:
V bývalém Československu chov teplokrevníků převyšoval chov chladnokrevných koní. V podstatě byl chován těžší jezdeckotažný český teplokrevník se silnějším podílem krve oldenburské a východofríské a ušlechtilejší, lehčí moravský teplokrevník a na Slovensku byl chován slovenský teplokrevník ve třech výkonnostních typech (těžkém, lehkém a středním). Všichni teplokrevní koně patřili k všestranně výkonnostním typům.
Původ a historie:
České země leží na průsečíku mnoha cest, kudy se již v pravěku ubírali obchodníci s různými koňmi. Ani politické události nezůstaly bez vlivu na vznik a vývoj populace koní této oblasti. Poslední tři století až do roku 1918 byly české země součástí Rakouska. Následkem toho se základem chovu stala krom nepatrných zbytků starších plemen především teplokrevná plemena z blízkých hřebčínů, a to Furioso, Nonius, Gidran. Velký podíl měl také původní polský Przedswit. K zušlechtění teplokrevného chovu, resp. ke zvýšení mohutnosti, se do českých zemí dováželi oldenburští a východofríští hřebci.
Ve vytvářeném chovu českého teplokrevníka vzniklo několik úspěšných krevních linií. Nejtypyčtější a prošlechtěné jádro chovu bylo v oblasti Chlumce nad Cidlinou - typ těchto koní byl reprezentován hlavně linií Bystrý. Když se v poválečných letech začal chov českého teplokrevníka typově ustalovat, nastal obecně útlum chovu koní, a tím i chov českého teplokrevníka ztrácel na významu.
Český teplokrevník dříve představoval vícestranného koně pro zemědělství s převahou využití v tahu. Koně byli již většího rámce, robustní, avšak přitom úměrně ušlechtilí, s výrazně zlepšenou kvalitou fundamentu, než tomu bylo v předválečné době. Jeho chov s nástupem funkční přestavby struktury teplokrevného chovu postupně zanikal a byl - vlastně určitou formou přetvářecího křížení - převeden na moderní typ teplokrevníka, a to hannoverskými, trakénskými a plnokrevnými hřebci. Motivem zušlechtění tedy bylo vyšlechtit vícestranného teplokrevníka s převahou jezdeckého typu, a to pro široké využití ve sportovním ježdění.
Kromě kladrubského bělouše a vraníka, kteří si uchovávají původní typ jako autochtonní plemena historicky cenná a chráněná, procházejí prakticky všechny typy u nás chovaných koní značnými změnami i dnes, tzn. že český teplokrevník je neustále ve vývoji.
Český teplokrevník hřebčínského chovu (dřívější označení jako anglický polokrevník) vznikl na základě kmenového stáda clevelandských klisen ze zrušeného chovu v Kladrubech nad Labem a z klisen z Piberu a Radovce, které patřily ke kmenům Furioso, Przedswit, Nonius a Gidran, po válce se objevili i hřebci s oldenburskou krví, hannoverští a také anglonormani. Nakonec se ustálila tři chovná stáda, kladrubské, netolické a albertovské, která se homogenizovala.
Moravský teplokrevník byl rovněž vyšlechtěn na základě krve Furioso-Przedswit-Nonius, ovšem za vydatnějšího použití araba Shagya a angloaraba Gidrana. Pro zvětšení tělesného rámce byli přechodně využiti i oldenburští hřebci. Moravský teplokrevník byl statný kůň, měřil 162 - 168 cm a mohl vážit až 650 kg. Po roce 1960 však došlo v jeho chovu k velkým změnám, část chovného stáda byla zrušena a do chovu byli zařazováni hlavně importovaní hřebci, zejména hannoverští a trakénští. Vydatně se uplatňovali i angličtí plnokrevníci a čeští teplokrevníci (50%), takže v podstatě došlo ke splynutí českého a moravského teplokrevníka.
Popis a charakteristika:
Český teplokrevník je kůň s dobrou tělesnou konstitucí, mnohými znaky upomínajícími na kočárové předky, ale s proměnlivou mechanikou pohybu. Je dost dlouhověký, má dobrou povahu, je vytrvalý, skromný, poměrně nenáročný. Temperament je klidný, ale živý. Sloužil původně jako armádní jezdecký kůň a byl skutečně všestranný. Nyní se v chovu prosazuje více jezdecký typ.
Krk je štíhlý, ušlechtilý, široce nasazený na trup. Hlava je ušlechtilá. Trup je mohutně stavěný, široký rovný
hřbet je delší, hrudník je dostatečně hluboký. Osvalení bérce je mohutné, je v souladu s celkovým dojmem, jímž
působí poněkud robustní trup. Fundament nohou je silný, korektní, hlezna jsou dobře utvářená. Kopyta jsou pěkná,
ale někdy se zdají trochu malá v poměru k velmi statnému tělu.
Čínský pony
Zdroje informací:
- Není poník jako poník - Kaššai, Jiskrová, Milota, Mastná
Původ a historie:
Čínský pony je primitivním plemenem pocházejícím nepochybně z divokého mongolského koně, tedy kertaga (koně Przewalského). Podobá se ostatním primitivním asijským plemenům s příbuzným původem.
Popis a charakteristika:
Výška se pohybuje v rozpětí 122 - 132 cm, vyskytují se všechny druhy zbarvení, nejčastěji však bývá plavák. Je to silný, odolný kůň, dobře přizpůsobený především horským podmínkám. Charakter má často problematický díky své vzdorovitosti.
Využití:
Chová se v Číně a využívá se jako jezdecký, soumarský a pracovní kůň. Tento koník představuje pro Číňany také zdroj mléka a ostatních živočišných produktů včetně kvalitního koňského hnoje do skromných zemědělských podmínek okolo Žluté řeky.
ZBYTEK DOPLNÍM V TERMÍNU:20.1-31.1